Realizace HLINĚNÝCH OMÍTEK a TADELAKTU

RENEZANCE HLINĚNÝCH OMÍTEK V MODERNÍM STAVEBNICTVÍ

13.12.2012 10:40

 

Datum vydání: 03.02.2011 | chval

Využití hlíny jako stavebního materiálu může být v podobě cihel či keramických bloků (tvárnic), ale i jako omítkový systém - doplňkový, ale velmi zajímavý materiál. Hliněné omítky splňují nároky na zdravé a ekologické bydlení, kde se díky vysoké schopnosti přirozeně regulovat vlhkost vytvoří příjemné klima. Jaké jsou výhody a nevýhody hliněné omítky? Jak náročné je její nanášení? Projděte se s námi po časové ose zpět až do baroka.

 

Renezance hlíny jako stavebního materiálu

Hlínu jako stavební materiál využívá lidstvo již od pradávna. Její výborné vlastnosti a pozitivní zkušenosti nyní začalo využívat i moderní stavitelství. Dnešní stavitelství využívá hlínu jako hlavní stavební materiál, i jako doplňující komponent stavby, který může pozitivně ovlivnit klima v domě. Hlína může být alternativou k omítkovým systémům, kdy jsou hliněné omítky využívány nejen při obnově historických budov, ale také do nových nízkoenergetických a ekologických domů. 

 

Praktické vlastnosti hliněné omítky

Základními složkami hliněné omítky jsou jíl a písek, kdy jíl má funkci pojiva a písek plniva. Oproti ostatním typům omítek má hliněná výborné absorpční vlastnosti a dokáže udržovat stálou vlhkost v interiéru okolo 40 až 50%. Vzdušnou vlhkost z prostředí odebírá hliněná omítka okamžitě a naopak v příliš suchých místnostech vzduch zvlhčuje. Pro dokonalé absorbování je ideální tloušťka omítky okolo 4 cm. Stejně jako vlhkost hliněná omítka absorbuje i nejrůznější škodliviny ze vzduchu a zápach, což ovšem ne vždy může být praktické, protože naakumulovaný zápach pak omítka delší dobu vydává. 

 

Hliněná omítka jako přírodní materiál neobsahuje žádné chemické ani průmyslově vyrobené přísady, její PH je neutrální a je možné ji aplikovat na jakýkoli savý povrch. Její tvarovatelnost je navíc téměř neomezená. Hliněná omítka je vysoce protialergická a má schopnost bránit výskytu plísňových spór. Hlína je samozřejmě 100% recyklovatelný materiál, který je možné po zaschnutí a opětovném promíchání s vodou používat na další práce. Zajímavá je také schopnost hlíny akumulovat teplo, což se okamžitě po její aplikaci odráží na výdajích za vytápění. 

 

Nevýhody hliněné omítky

Hliněná omítka špatně odolává povětrnostním podmínkám. Omítky vyžadují skladování v suchém prostředí a nejsou ideálním materiálem pro vnější stěny. I při její průmyslové výrobě jsou kladeny vysoké nároky na suroviny. Poměr pojiva a plniva je závislý na vlastnostech jílu, kdy může docházet ke vzniku trhlin při jeho velkém množství, nebo mohou být zhoršeny základní vlastnosti omítky při jeho nedostatku. Nevýhodou tohoto materiálu je i jeho vyšší cena, která je oproti běžným omítkám dvojnásobná. 

 

Práce s hliněnou omítkou

Hlavní zásadou při omítání hliněnou omítkou je důkladně provlhčený podklad, jinak by se s ním omítka špatně spojovala. Tloušťka omítky je závislá na druhu podkladu. Cihly stačí navlhčit a přetřít penetračním nátěrem. U hladkých betonových povrchů se omítka nanáší na dřevěný rošt (5-7 cm), nebo na rákosové rohože (2-2,5 cm). 

 

Povrch omítky se následně filcuje, nebo zahlazuje speciálními hladítky, což vytváří velmi tvrdý povrch. Pro finální úpravu je možné zvolit vápenný nebo kaseinový nátěr, který vytváří hladké čisté plochy. 

 

Barokní zednictví

I barokní zednictví využívalo hlínu jako tradiční stavební materiál. Zedníci v této době nepracovali jako osamocení řemeslníci, ale hlavní zedník měl najatou skupinu pomocných zedníků, z nichž každý měl určený typ práce. Barokní domy se pyšní bohatou výzdobou v podobě kroucených volut, antických sloupů a zdobených štítů ve tvaru tympanonu. 

 

Barokní zednictví se vyznačovalo dokonalou řemeslnou prací a tak se barokní stavby dochovaly v původním stavu až do dnešních dnů. A právě hliněné omítky byly běžnou součástí barokních staveb, stejně jako pálené cihly, hliněné cihly nazývané kotovice (byly vyráběné pouze z hlíny) a pálené hliněné obklady a mozaiky. 

 

Hliněné omítky se v baroku používaly při stavbách venkovských domů, ve městech i při stavbách církevních (kaple, kostely, chrámy). A samotná práce barokních zedníků nebyla vůbec jednoduchá. Byla po nich vyžadována celá řada dovedností a znalostí a v zásadě šlo o řemeslo umělecké. Většina z nich byla organizována v cechu (skládali mistrovskou zkoušku), což jim do velké míry bralo svobodu při podnikání. 

 

Mnohem lépe na tom byli svobodní umělci, pracující nejčastěji pod šlechtickým patronátem, to však byli především zahraniční architekti, stavitelé, sochaři a jiní umělci. V každém případě však byl zedník v baroku velmi váženou profesí. 

 

zdroj: http://www.ceskestavby.cz/clanky/renezance-hlinenych-omitek-v-modernim-stavebnictvi-19208.html

hliněná omítka, hliněné omítky, marocký štuk, tadelakt, hliněný tadelakt, hliněná...

Vytvořeno službou Webnode